pátek 25. prosince 2009

Můj život Za obzorem

S trochou nadsázky by se dalo říct, že můj život se momentálně nachází hluboko za obzorem. Za obzorem všeho toho, co bych chtěl dělat, všech svých rozjetých projektů, všech svých amatérských autorských počinů a daleko za obzorem pravidelného přispívání na tento blog. A v nejbližší době to zatím ani nevypadá, že bych se ocitl zase na obzoru a věnoval se věcem, které mi přišly jindy tak normální a samozřejmé.

To ale nevadí. Někdy člověk rád vymění svůj pohodlný život za něco zdánlivě smysluplného. Pro mě je tím smysluplným kopcem, za kterým jsem teď zahrabán, projekt s názvem Za obzorem. Jde o křesťanský magazín pro mládež, který poběží každou neděli od 10h na ČT2. Datum odvysílání prvního dílu je 3. ledna 2010 a musím přiznat, že se na to docela těším, protože je to i z nějaké té drobné části moje dítě.

www.zaobzorem.cz
www.ceskatelevize.cz

Ať se vám Za obzorem líbí!
martin-matěj

čtvrtek 8. října 2009

Pozitivní pomluvy

V posledních týdnech jsem díky svému posledním blogovému zápisu často slyšel otázku: Když podle tebe existuje pomluva negativní, může být pomluva i pozitivní? A mně nezbývalo, než odpověďet - ano, znám i pozitivní pomluvu. Dokonce by se dalo říct, že jsem jejím velkým průkopníkem.

Spousta z nás trousí ze svých úst výroky, které jsou buď neověřené, diskutabilní, nekorektní, ba někdy i zcela nepravdivé. Už to samo o sobě je věc, které bychom se měli vyhnout. Ale o to víc jsou tyto pomluvy nepříjemné, když se šíří informace, které někomu škodí a ubližují. A pokud máme jenom jednu stranu mince (negativní pomluvu), tak nezbývá nic jiného, než tuto minci otočit.

Mým přáním by bylo nepomlouvat vůbec, ale pokud to někdo nesvede, tak bych jej chtěl alespoň poprosit, aby pomlouval bez bolestivých následků, tedy pozitivně.

Takzvaných pozitivních pomluv je hned několik druhů a já je dělím podle velikosti vyřčené lži. Nyní vám nabízím inspirativní příklad třech druhů pozitivních pomluv:


1 - malá pomluva
To mi nebudete věřit co jsem dneska viděl: Jedu si to takhle dnes brzy ráno do práce a z ničeho nic periferně zahlédnu Daniela, jak Na Knížecí převádí nemohoucí stařenku přes ulici. Dodávat snad ani nemusím, že Dan této stařence nesl nejen krosnu, sedm igelitových tašek, ale dokonce jí po cestě opravil její rozbitou zubní protézu.

2 - střední pomluva

To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl: Dnes k večeru jsem procházel Stromovkou a vtom slyším nějaký humbuk. Rychle se přiběhnu podívat a vidím Dana, jak se zastává nevidomého zhruba třicátníka, na kterého si vyskakuje 12 až 16 chuligánů. Co vám budu povídat. Daniel chuligány zneškodnil, svázané je odvedl na policejní stanici a jejich oblečení věnoval Červenému kříži. A to nemluvím o tom, že Dan odvezl slepého spolubčana domů, kde mu udělal španělské ptáčky.

3 - velká pomluva

To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl: Ráno si to takhle koukám na dokument na ČT24 o bídě v Keni a najednou si všimnu povědomé postavy. Ano, Daniel! Věděl jsem, že si Dan šetřil na svou dovolenou do Londýna, ale netušil jsem, že tyto finance využil k cestě do Afriky, kde svou každodenní dřinou přispěl k postavení vodovodu v městě Kiunga na kraji Indického oceánu.


Pokud mě tedy v nejbližší době uslyšíte začínat větu formulkou - To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl, dělte mou historku šestnácti.
Ale co, někdo ten svět musí udělat hezčím!

úterý 11. srpna 2009

Negativní pomluvy

Včera večer mě napadla otázka, se kterou si moc nevím rady. Pravděpodobně je to zapříčiněno tím, že se již delší dobu pohybuji výhradně v církevním prostředí a nemám patřičný odstup. Zajímalo by mě, jestli církevní prostředí poskytuje výživnější půdu pro pomluvy než prostředí v běžném ateistickém světě.

Já se kloním k tomu, že pravděpodobně ano. Ale to je samozřejmé. Pomluvy, drby, klepy - (prostě domněnky, které se nezakládají na pravdě)- se asi nevyhnou žádné uzavřené komunitě na této bleděmodré planetě. A to je škoda, protože jak se praví v Talmudu - Pomluva škodí třem: pomlouvajícímu, naslouchajícímu i pomlouvanému.

Je tedy způsob, jak se pomluvám bránit? Víte, právě teď jsem se zamyslel nad svým okolím a zkusil jsem přijít alespoň na jednu osobu, o které nekolují žádné smyšlené drby. No schválně, zkuste si to také. Víte o někom takovém? Já právě s hrůzou zjišťuji, že nějaký ten drbík jsem slyšel snad na každého včetně sebe samého. Takže dá se doopravdy pomluvám vyhnout?

Nevím. Albert Einstein jednou pronesl toto - Dřív rozbiješ atom, než pomluvu. A já souhlasím a zároveň dodávám, že vysvětlovat pomluvu je nesmysl, protože zbytečně nafukujete bublinu, která časem stejně splaskne...

Takže co nám vlastně zbývá v boji proti pomluvám? Obávám se, že nic. Snad jen čekat, než si babky na pavlači vymyslí nějakou jinou...

středa 29. července 2009

Tajemství

Máte rádi tajemství? Máte jich hodně? Já jich jako dítě měl hodně. A měl jsem je především spojené s tím, že jsme s bráchou hráli v bytě fotbal a čas od času jsme rozbili nějakou tu cennou vázičku nebo nějakou ozdobu, kterých je v našem bytě opravdu dost. Věděl jsem, že o našich "prohřešcích" nesmím nikde říct, protože bych dostal od bratra za vyučenou - (někdy i více) a on to také neříkal, protože tajemství se prostě neříkají. Je mi jasné, že tento příklad našeho dětského jednání je diskutabilní. Snažím se jen říct, že jsme i později s Markem silně drželi spolu a nevyzrazovali...

V současné době mám rovněž několik tajemství. Ale ta už jsou trochu větší než ty v dětství, a navíc se většinou týkají někoho jiného. Názor však zastávám stále stejný. Líbí se mi totiž myšlenka George Washingtona, který řekl: "Vyzradit vlastní tajemství je hloupost. Vyzradit cizí je zločin."

Víte, já jsem věřící člověk a když nad něčím přemýšlím, tak mě často zajímá, co se píše v Bibli o tématu, kterým se zrovna zabývám... A když se zamyslím nad rolí Bible, víry, duchovna, atd. v naší společnosti, tak si musím přiznat, že pro lidi, jimž tyhle pojmy nic neříkají, nebo o nich nikdy neslyšeli, mohou znamenat jedno velké tajemství.

No a z toho odvozuji toto: Ta pozemská tajemství bychom měli umět udržet v tajnosti a to jedno velké tajemství nebeské bychom měli společně vykřičet do světa.

pondělí 13. července 2009

Colours of Ostrava 2009 - Jamie Cullum

Na světe existuje několik interpretů, kvůli kterým bych byl ochoten udělat hodně. A tím hodně mám na mysli všemožně cestovat, brát si dovolenou, potit se v přeplněném vlaku a platit přemrštěné finance za vstupenku. Do tohoto žebříčku interpretů a skupin například patří Red Hot Chili Peppers, U2, Damien Rice, John Mayer, Daniel Varga nebo devětadvacetiletý Brit, který je přezdíván Sinatra v teniskách - tedy Jamie Cullum.

Tento rok se na mě usmálo štěstí. Organizátoři multikulturního festivalu Colours of Ostrava 2009 vyslyšeli má tajná přání a Jamieho představili českému publiku.

Víte, není moc koncertů, kdy se ani na jedinou vteřinu nenudíte a hltáte každý interpretův projev. Koncert tohoto "jazzmana" takový byl. Jedno klavírní sólo stíhalo druhé, hit střídal hit, bubnování na všechny části klavíru doprovázel křišťálově čistý zpěv, došlo i na uctění památky Michaela Jacksona a takto bych mohl popsat snad ještě celou stránku.

Pro mě tento zážitek stačil k tomu, abych tento zážitek nazval "koncertním vystoupením roku". Ale velké muzikanty dělá ještě něco navíc. Něco navíc, co vás dokáže další týden udržet plné optimismu a s lehkým úsměvem, který nikdo kromě vás nepochopí. A právě toho navíc jsem minulý pátek zažil vrchovatě. Takže, Jamie, díky!

Jamieho písně si můžete poslechnout - ZDE

úterý 16. června 2009

Zubní pasta a víčko

Je to zhruba 14 dní, co jsem zažil jedno z těch protivně svižných rán. Znáte to, ne? Zároveň si oblíkáte triko, snídáte, chystáte tašku a ještě sledujete novinky na internetu, abyste zjistili, co se ve světě stalo nového, zatímco jste spali.

Já už jsem byl téměř nachystán k vyběhnutí na autobus, ale vtom se zjevil v pokoji Míla (to je můj otec, ale čas od času o něm mluvím jako o Mílovi, protože mi to přijde tak nějak bližší). Míla vešel pomalu do mého pokoje a v jedné ruce držel zubní pastu a v druhé její víčko.

Ano, je to tak. Občas zapomenu zavřít zubní pastu, již používám. Pasta tam pak leží a schne, dokud ji někdo nezašroubuje. Tento můj zlozvyk často vede k tomu, že pasta vyschne. Ale to mě zas až tak netrápí. Mnohem víc mě trápí, když kvůli tomu dostávám (naprosto oprávněné) "kapky".

Čekal jsem tedy, že Míla zvýšeným hlasem pronese něco ve stylu, který by zvolil asi každý z nás, tedy: "Kolikrát ti to mám říkat, ty lenochu. Víčko patří na pastu. Slyšíš? Na pastu!" Nebo možná nějak takhle: "Třikrát a dost! Odpoušťet je jedna věc, ale ignorovat moje výtky druhá! Máš zaracha na PC!"

Ale tak to nefunguje. A můj otec to ví. Zvolil tedy způsob jiný a nutno podotknout, že i ten nejlepší.

Míla se nadechl a řekl:"Můj milý Martine, já ti to víčko na tu pastu budu šroubovat strašně rád, ale kdo ti to bude dělat, až tu nebudu?"



Víte, existuje několik způsobů, jak vysvětlit někomu, že jeho počínání není úplně stoprocentní. A já mám pocit, že když zvolíte ten správný způsob vysvětlení, tak se vám to vyplatí.

Tedy tak to alespoň platí od toho rána u mě.

pondělí 1. června 2009

Slovní hrátky - V B L

V blízkosti Lovosic v baráku lemovaném vysokými buky ležela v bytě bytost lenivá, baculatá, vyžraná. Vendelín Buřt bydlel v Lovosicích léta letoucí. Venda byl veliký lenoch. Libido v bodu ledu. Liposukce - vhodná, botox? – bezpochyby.

Lovosický barák - byt Vendelína Buřta - listopadový večer – Labe vzbuzuje bázeň. Lovosický vzdoušek věštil velmi bídnou budoucnost. Blesk, vichr, bláto- blesk, vichr, bláto- blesk, blesk. Vichr vykazuje válku, Vendelín blije, blesk, vichr, vyrážka, brouci, blesk, Babylon.

Vichr byl veliký. Vzlykající Vendelín leží bez baráku, bez bytu, bez budoucnosti, bez Lovosic. Vendelín vyhrkne: „Vichře, vichře, vrať barák, vrať Vendovi bydlení…“

V Lovosicích vládne bezvětří. Vichr lomcuje Litoměřicemi. Venda brečí. Vendelín vlastnil barák, letitou bibli, vycpaného bizona, volební lístky, vyzrálé víno Beaujolais v lahvi, vytahanou vodáckou vestu, bílé vodňanské linoleum. Výsledek? Vendelín Buřt bude bezdomovec.

Bude však Vendelín vždycky v loji?

Blbost! Vendelín vyhrál! Vítr vyhladil vše vyjma ležícího vyžrance. Vichr vážně vandalizoval všechno vyjímaje baculatého Vendelína Buřta. Lovosice, Labe, Litoměřice, lidi, všechno!

Vendelín však vydržel!

Vendova velká váha byla výhrou.

čtvrtek 28. května 2009

A vítězem se stává ...

Ale pěkně od začátku... Našeho vyhládlého hrdinu jsme opustili v momentě, kdy měl za sebou jedno menu v restauraci Burger King, se kterým si poradil poměrně hravě, až hltavě. První krok k vytoužené odměně ve výši jednoho tisíce českých korun byl splněn.

1. Burger King (americká kuchyně)
Objednáno - Big King XXL + 0,5 Coca Cola + cibulové kroužky

Snědeno na - 100%

Další Romanovy kroky vedly vstříc balkánským chutím do King´s Choice. Roman překvapil výběrem poměrně mastného a vydatného pokrmu, při jehož konzumaci se náš Valibuk začal zmiňovat o své slabší formě, což dokazovaly i časté pauzy v konzumaci. Přes všechny potíže Roman tureckou kuchyni zdolal.

2. King´s Choice (turecká kuchyně)
Objednáno - Kuřecí gyros + hranolky + Pita chleba + 0,5 Fanta

Snědeno na - 100%

Jako třetí v pořadí byla zvolena restaurace Villa, jež nabízela spoustu zdravých a lehkých pokrmů, které by dost možná nadchly i Romana Uhrina. Romana Jonzcyho však ne! Vybral si tu nejmastnější pizzu, kterou oko člověka mohlo spatřit a pokračoval dál za svou vytouženou odměnou. Problémy byly znatelné, ale neznamenaly konečnou. Roman, ač viditelně unavený konzumací, vyšel vstříc dalšímu pokrmu.

3. Villa (italská kuchyně)
Objednáno - Kuřecí pizza + (pití stále ještě měl)

Snědeno na - 100%

Musím přiznat, že v tento okamžik jsem se začínal pomalu bát. Naštěstí se stalo něco, v co jsem tajně doufal. Roman vstal a pronesl: "Ty vole, to nemůžu nikdy sežrat." "Zkus to," odvětil jsem mu a začal jsem se ovívat papírovou tisícikorunou. Náš jedlík se otočil a odešel vstříc žaludečním potížím. Když se Roman vrátil a pomalu začal konzumovat další menu, začalo mi ho být líto. Bylo zcela zjevně evidentní, že již opravdu nemá hlad a jediné, co ho hnalo dál, byla mužská prestiž a slíbená finanční odměna. "Konec, končím," prohlásil Roman a já ve snaze navnazení opět vytáhl papírovou odměnu. Náš jedlík se na mě hluboce zadíval a z jeho úst vzešel ten největší argument, kterého byl schopen. Obrovský "krk" znamenal jediné. "Končím, vyhrál´s, máš u mě oběd." Věděl jsem, že další přemlouvání nemá smysl.

4. McDonald's (americká kuchyně)
Objednáno - Big mac menu + hranolky + tatarka + Coca Cola

Snědeno na - 72,5%


Roman Jonczy sice sázku nevyhrál. Naopak. Přejedl se, utratil zbytečně peníze, dlužil mi oběd, bylo mu zle, ale něco přece dokázal. Roman Jonczy dokázal, že se dokáže přežrat jen tak z hecu. A toho si opravdoví kamárádi cení. Romčo, díky!

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem si vědom toho, že tento článek je třeba něčím vyvážit. Vyvážím ho podporou jedné instituci, kde by Roman pravděpodobně nenašel moc sympatizantů. A tak přidávám přihlášku do Institutu životního stylu v Nenačovicích. Přihlášku stahujte ZDE.

úterý 19. května 2009

Žaludeční potíže vs 1000 Kč

V kalendáři stálo datum 12. května, na hodinkách byl čas 19:26 a v našich myslích se zrodil nápad, který mohl vejít do gastronomických dějin a jednoho z nás obohatit buď o žaludeční vředy, nebo o 1000,- Kč.

Měl to být obyčejný nákupní večer v obchodním středisku Metropole Zličín. Já a Roman Jonczy jsme si chtěli nakoupit nějaké to oblečení a potom zajít do jednoho z mnoha fast foodů uspokojit své chuťové pohárky.

První chyba, která se ten večer stala, se uskutečnila hned na úvod našeho vstupu do Metropole Zličín. Vešli jsme totiž vchodem, který se nacházel přímo naproti restaruacím, ze kterých se linula vůně, které se prostě nedalo nepodlehnout! "Marťo, nejdřív si odskočíme něco zhltnout a pak se vydáme na ty nákupy," řekl Roman a já mu celkem s radostí podlehl. Po pár krocích, jízdě po eskalátorech a několika slovech o Romanově velkém hladu se před námi otevřelo jakési átrium, které nabízelo něco kolem deseti možností, jak svůj žaludek naplnit přímo královsky. Vybrali jsme si Burger king, objednali poměrně vydatné menu a usadili se.

Do této doby se zdálo býti vše v pořádku. Pak ale Roman otevřel ústa a prohlásil větu, jež změnila osud tohoto jinak poklidného večera. "Ty vole, já mám takovej hlad, že bych s přehledem snědl menu v každým fast foodu, kterej tady je". Tato věta neměla zaznít. Nebo mohla, ale neměl by ji slyšet člověk podnikavý, hravý, sázivý - tedy já...

12. května v 19:26 vznikla sázka, která zněla zhruba takto:

Já Roman zvaný Valibuk se sázím s Martinem zvaným Matěj o to, že za hodinu a půl sním hlavní menu z šesti tebou vybraných fast foodů. Pokud je sním, na místě mi dáš 1000,- Kč. Pokud je nesním, tak ti zítra zaplatím oběd a s hanbou a žaludečními potížemi odjedu domů.

Nemohl jsem jinak. Nataženou pravicí jsem stvrdil platnost této sázky a jal jsem se výběru fast foodů. Nakonec jsem vybral tyto:

1. Burger King (Americká kuchyně)
2. King´s Choice (Turecká kuchyně)
3. Villa (Italská kuchyně)
4. McDonald's (Americká kuchyně)
5. Wok food (Čínská kuchyně)
6. KFC (Americká kuchyně)

Jedno menu měl náš hrdinný jedlík již za sebou, zbývalo jich tedy 5...


Jak tento večer dopadl, se dozvíte v dalším článku. Do té doby hlasujte o tom, jestli Roman naplnil svá slova (potažmo i žaludek) a sázku vyhrál.

pondělí 4. května 2009

www.michalsrch.cz

Čím začít? No, mohl bych zkusit psát o tom, jak Michal Srch bravurně zvládá fotografii. A potom bych se mohl rozepsat o tom, že když píšu fotografii, tak myslím celý ten dlouhatánský proces - tedy od promyšleného vyfotografování po tak krásné a staromilské vyvolání. Nebo bych mohl napsat o tom, jak Míša vyniká v kresbách, které pravidelně vystavuje doma v šuplíku. Mám to! Popíšu nějaký z jeho dechberoucích modelů, které vytvořil a které v nás vyvolají jen citoslovce údivu. Ne, už to mám, napíšu něco o těch jeho digitálních stavbách, kterými by se rádo pyšnilo každé moderní město. No a co kdybych začal psát o tom jeho novém blogu nebo o tom, jak to krásně zpracoval... No a nebo bych mohl jednoduše napsat, jakou mám radost, že má můj rádoby bratranec nové webové stránky!


Michalovy stránky si můžete prohlédnout zde - www.michalsrch.cz

středa 15. dubna 2009

Virtuální cestování

Není to tak dlouho, co jsem v sobě objevil radost z poznávání nových krajin, kultur, zvyků a požitků z toho plynoucích. Tu a tam přemýšlím, zda se nesebrat a nevyrazit na opačnou stranu města, země či světa a jen tak poznávát jiný způsob žití. Má to ale jeden háček - a možná dokonce ne jeden, ale rovnou dva. Jedním háčkem bořícím mé představy je čas a druhým jsou finance.

Naštěstí se píše rok 2009 a na tomto přetechnizovaném světě existuje i několik jiných způsobů, jak se vypravit do krajin sobě neznámých. V poslední době mě zaujal způsob, který jsem si sám pro sebe nazval - virtuální cestování.

Pokud náhodou máte s cestováním stejný problém jako já, zkuste společně se mnou vyměnit napěchovanou krosnu, spacák a vůni cizích krajů za váš sedmnáctipalcový monitor a bezdrátovou myš.

www.virtualtravel.cz
www.stovezata.praha.eu

úterý 17. března 2009

Anděl 09 a HopeTV

Poslední dobou jsem zanedbával, co se dalo. Přátele, úklid svého pokojíčku, přítelkyni, sám sebe, blog, hygienu, křečka (moment, já už přece dávno křečka nemám!) a mnoho dalších nezbytných součástí mého života. Žil jsem totiž dvěma projekty, na kterých jsem se více či méně podílel.
Jedním projektem byla mládežnická akce Anděl 09, kterou jsem si vymyslel, protože mládež by neměla nečinně sedět a čekat na své první šediny a vrásky. Měla by se zapojit do dění (nejen v CASD) a rozdávat radost, motivaci, moudra, duchovno a všechno to, co my mladí umíme. Anděl 09 se podle ohlasů setkal s úspěchem, což vyústilo v myšlenky tuto akci zopakovat i příští rok.

Akci Anděl 09 si můžete připomenout ZDE.

Druhý projekt, který se i díky mé drobné pomoci rozjel, je nová, křesťanská, internetová televize HopeTV. Vysílání zahájilo tento pátek a zatím šlape jako dobře vyladěný gospelový soubor. Musím přiznat, že jsem zvědav, jak se televize bude líbit a trochu bych si přál, aby hned nebyla srovnávána s profesionálními televizemi, které chrlí desítky hodin pořadů denně. HopeTV by totiž (minimálně ze začátku) měla mít místo svého loga samolepku, kterou mívá nezkušený řidič na svém vozidle, tedy trojúhelník s písmenem Z - začátečník. Teď mě napadlo, že díky podmínkám, ve kterých televize vzniká, bychom si tam mohli nalepit i samolepku s písmenem I - invalida. Doufám tedy, že diváci zohlední nejen tyto fakta a HopeTV bude inspirací pro mnohé z nás. Myslím, že by nám v tom mohla pomoci i poslední nálepka, kterou bych na obrazovku s hrdostí nalepil. B jako Bůh.

HopeTV si můžete naladit ZDE.

středa 18. února 2009

Eda Miškej jr. = www.bass.cz

Kdysi jsem měl na svém blogu odkaz na stránku, která byla vcelku zajímavá, ale poněkud neaktualizovaná. A to byl koneckonců i důvod toho, proč jsem ji smazal ze seznamu odkazů, které vystavuji na pravém okraji blogu. Ale co se nestalo...

Člověk, který je výhradním autorem těchto stránek, nalezl ve svém nočním diáři několik volných okamžiků a zmiňované stránky kompletně zaktualizoval. To nemohlo vést k ničemu jinému, než že jsem jeho stránky opět zařadil do tak cenného seznamu odkazů.

Tím člověkem není nikdo menší než dříč, webmaster, grafik, ředitel vlastní firmy, střihač, technik, osvětlovač, kameraman, producent, velký dobrovolník, laický kazatel, a především skvělý otec - Eda Miškej jr.


Edova webovka - www.bass.cz

pondělí 16. února 2009

Z léčebny utekl pacient s Biblí - Václav Vondrášek

Mělo to být obyčejné pondělní ráno, které odstartuje další dlouhý pracovní týden, ale jediný okamžik ho změnil v nezapomenutelný okamžik, který se zaryl nejen do mé paměti, ale obávám se, že i do paměti Církve adventistů sedmého dne. Škraloupů máme jako společenství spoustu, ale tahle aféra bude pravděpodobně patřit mezi ty nejdiskutovanější.

A může za to člověk, do kterého jsme všichni vkládali velké naděje, člověk, který mi býval blízký a člověk, který je vedoucí oddělení mládeže Českého sdružení - Václav Vondrášek.

Tento článek jsem dnes objevil na internetovém portálu idnes.cz:


Originální článek vám doporučuji přečíst ZDE.

středa 11. února 2009

Magie v ulicích

Není to tak dávno, co jsem se chtěl čas od času věnovat drobné (ale opravdu velmi drobné) magii. Baví mě totiž mystifikovat lidi. Baví mě pozorovat výraz lidské tváře, jež je naprosto odzbrojena vaší šikovností, kterou čas od času někdo považuje za "kouzla". No a protože se asi nikdy v tomto oboru nezlepším, tak nezbývá než vyměnit tu stranu, která lidi šálí, za stranu, jež se nechává mást.

Česká televize odvysílala na Silvestra desetiminutový pořad s názvem Magie v ulicích, v níž je hlavní hvězdou český iluzionista Robert Fox. Musím podotknout, že mě jeho triky nadchly. Ale nadchnou i vás? Komentáře jsou k dispozici...


Televizní pořad Magie v ulicích můžete zhlédnout - ZDE

Čáry máry fuk!

úterý 10. února 2009

ADRA - Velikonoční sbírka 2009

Velikonoční sbírka Humanitární organizace ADRA si dala pro tento ročník podtitul - Pomáhat je radost. Já bych jen dodal, že tvořit spot pro její propagaci je dřina, ale ve výsledku má k radosti blízko.

úterý 3. února 2009

Ježíš je normální! - Take It Jeasy!

V lednu přišel do českých kin film s názvem Ježíš je normální - Take it Jeasy! Má persona již měla možnost tento snímek zhlédnout, a proto vám ho chci doporučit. Ne kvůli filmařskému umění režisérky a aktérky filmu Tereze Nvotové (dcera Anny Šiškové), ale díky "síle" sdělení, které v sobě tento hodinový film (spíše bych měl napsat dokument) má.



Když jsem hledal slova, jakými bych vám film popsal, nalezl jsem popis od samotných tvůrců filmu, který film vystihuje, takže ho s radostí kopíruji:

Režisérka filmu Tereza Nvotová jako dítě chodila do bilinguální "Školy budoucnosti". Byla tam vychovávána americkými misionáři, kteří patřili do charismatického křesťanského Hnutí víry. Děti se v této škole kromě biblické angličtiny učily modlením uzdravovat, mluvit s Ježíšem, chválit ho, zpívat mu s rukama nahoře a patřit do elity "vítězů" nad ďáblem.

Když Tereza po deseti letech procházela prostranstvím u pražského metra Anděl, někdo na ni znenadání začal křičet, že ji Ježíš miluje. Byli to členové církve "Triumfální centrum víry" uprostřed své pouliční evangelizace. Režisérka se tehdy zarazila, vzpomněla si na své dětství a na příští shromáždění církve se zašla ze zvědavosti podívat.

Po dvou letech sledování této skupiny vznikl do velké míry autobiografický film. Potkáme v něm Tereziny bývalé spolužáky ze "Školy budoucnosti" s jejich třídním učitelem a dozvíme se, jak na své dětství pohlíží dnes. Zároveň budeme mít šanci zhlédnout unikátní záběry zevnitř kontroverzního křesťanského společenství. Kromě dospělých se setkáme i s dětmi členů církve a absolvujeme s nimi „dětskou konferenci“, kterou „navštívil Ježíš.“

Právě tyto záběry vyvolávají nejplamennější diskusi, do které se těsně po dokončení filmu zapojila mimo jiné i Česká televize jednou z reportáží hlavního zpravodajství. Kde skutečně končí hranice svobody a začíná manipulace? Do jaké míry je sedmileté dítě schopné tyto impulsy rozlišovat? Jakou stopu to na něm zanechá? Stane se ateistou, věřícím nebo fanatikem? Bude mít v dospělosti šanci se se svou minulostí vyrovnat podobně jako Tereza tímto filmem?

Dokument si neklade za cíl odpovídat na složité otázky víry a dětské psychologie. Režisérka Nvotová chce ve své prvotině otevřít dveře další diskusi a do děje téměř nevstupuje. Většina záběrů, zejména z Konference víry a ohně, je nesmírně výmluvná a přímý komentář nevyžaduje.


Pokud jste film měli možnost vidět, tak se zmiňte v komentáři, jaký z něho máte pocit. A pokud ten dojem bude jen o trošku lepší než ten můj, tak si gratulujte, protože mě mrazilo a odpočítával jsem minuty do závěrečného titulku s nápisem THE END.

Takže jak vnímám film Ježíš je normální? Pokud bych to měl vyjádřit čtrnácti slovy, tak to shrnu takto: Zcela negativní reklama na náboženství a žel z toho plynoucí pokřivený pohled na Boha. Ať žije demokracie!

neděle 1. února 2009

Špatné počty aneb promarněná neděle

Nikdy jsem nebyl dobrý v matematice. Možná i proto jsem špatně pochopil jednoduchou početní úlohu, kterou nám tu Hospodin zanechal v desateru. Napsal totiž, že šest dní máme pracovat a jeden odpočívat. Podle mých výpočtů jsem to tedy s tím odpočívaním tento víkend přehnal.

No posuďte sami, takhle vypadal můj dnešní den:


- Snídaně
- Sledování finále Autralian Open 2009 - Federer : Nadal
- Oběd
- Sledování anglické Premier League - Newcastle U. - Sunderland
- Sledování anglické Premier League - Liverpool - Chelsea
- Večeře
- Sledování Velké ceny Prahy v curlingu
- Sledování italské Seria A - Lazio - AC Milan
- Pozdní večeře
- Sledování finále NFL - Pittsburgh Steelers - Arizona Cardinals

Snad mi tam nahoře uznají jako pracovní den sobotu.
Přece jen jsem četl jeden verš za kazatelnou...

čtvrtek 29. ledna 2009

Boty III

Možná si někteří čtenáři mého blogu pamatují, jak jsem již dvakrát informoval o neobyčejném páru bot, který u nás v AWR máme pod stolem již dvacátým měsícem, tedy od doby, kdy u nás pracoval jejich majitel Michal Srch.

Nejenže tyto boty už každý bere jako našeho právoplatného kolegu, kterému jsme dokonce chtěli zařídit akreditaci na ASI, ale už jsme přesvědčeni, že si je dokonce vezme s sebou do nových prostor.


Michale, neodnášej je!
Sebral bys nám kousek sebe, který tu každý den můžeme cítit!

úterý 27. ledna 2009

Time out

Tento způsob ledna zdá se mi poněkud nešťastný. Ano, i tak bych mohl komentovat hektický začátek roku s koncovkou 09, v němž se mi nedaří utrhnout si kousek času na napsání nějakého moudra na svůj elektronický zápisníček.

Možná to je tím, že se (jako skoro všichni v AWR - promiň, Romane,) topím ve spoustě rozdělaných projektů, o kterých jsem přesvědčen, že by se beze mě nedodělaly. Možná je to tím, že na 7. března chystám na Smíchově mládežnickou akci s názvem Anděl 09 . Možná je to tím, že často sportuji a po nocích sleduji Australian Open. Možná je to tím, že se věnuji mé drobnější polovičce a možná je to tím, že si psaní oddaluji hledáním si trapných výmluv.

Slibuji tedy, že se polepším a nezůstanu věrný mému impotentnímu tempu tohoto roku.

sobota 3. ledna 2009

Alfa Gospel Praises

Na jedne straně jsou "projekty", které bych nejraději s adventismem vůbec nespojoval. A na straně druhé jsou ty, které vcelku rád jakkoliv spojím s CASD. "Projekt" Alfa Gospel Praises patří do té druhé skupiny. Ne, že bych neměl k jejich tvorbě výhrady, to ano, ale jedná se o názor subjektivní, kterému navíc zdatně oponuje pravý smysl AGP. Ten je totiž podle kapelníka Simeona Hýbla v ukázání hodnot všem těm, kteří o to mají zájem. A mohu potvrdit, že o to mají zájem, děti z rozvrácených rodin, alkoholici, lidé, kteří hledají Boha a další.

Pokud bychom se mohli od AGP něčeho přiučit, tak by to bylo jistě to, co charakterizuje slůvko marketing. Jak jinak si vysvětlit počiny poslední doby, kdy tento soubor vystupoval se skupinou Richarda Krajča zvanou Kryštof a zejména počin, který jejich schopnost P.R. podrtrhuje snad nejvíce. Vystoupení v přímém přenosu na televizní stanici Nova v silvestrovském pořadu Mejdan z Václaváku.

Nevím, nevidím do toho (dokonce jsem nebyl ani na koncertě AGP), ale přijde mi, že naší církvi by se takovéto zviditelnění mohlo hodit.
Takže AGP, díky.

Záznam vystoupení AGP z Mejdanu z Václaváku si můžete přehrát - ZDE
Více o Alfa Gospel Praises - ZDE