pátek 25. prosince 2009

Můj život Za obzorem

S trochou nadsázky by se dalo říct, že můj život se momentálně nachází hluboko za obzorem. Za obzorem všeho toho, co bych chtěl dělat, všech svých rozjetých projektů, všech svých amatérských autorských počinů a daleko za obzorem pravidelného přispívání na tento blog. A v nejbližší době to zatím ani nevypadá, že bych se ocitl zase na obzoru a věnoval se věcem, které mi přišly jindy tak normální a samozřejmé.

To ale nevadí. Někdy člověk rád vymění svůj pohodlný život za něco zdánlivě smysluplného. Pro mě je tím smysluplným kopcem, za kterým jsem teď zahrabán, projekt s názvem Za obzorem. Jde o křesťanský magazín pro mládež, který poběží každou neděli od 10h na ČT2. Datum odvysílání prvního dílu je 3. ledna 2010 a musím přiznat, že se na to docela těším, protože je to i z nějaké té drobné části moje dítě.

www.zaobzorem.cz
www.ceskatelevize.cz

Ať se vám Za obzorem líbí!
martin-matěj

čtvrtek 8. října 2009

Pozitivní pomluvy

V posledních týdnech jsem díky svému posledním blogovému zápisu často slyšel otázku: Když podle tebe existuje pomluva negativní, může být pomluva i pozitivní? A mně nezbývalo, než odpověďet - ano, znám i pozitivní pomluvu. Dokonce by se dalo říct, že jsem jejím velkým průkopníkem.

Spousta z nás trousí ze svých úst výroky, které jsou buď neověřené, diskutabilní, nekorektní, ba někdy i zcela nepravdivé. Už to samo o sobě je věc, které bychom se měli vyhnout. Ale o to víc jsou tyto pomluvy nepříjemné, když se šíří informace, které někomu škodí a ubližují. A pokud máme jenom jednu stranu mince (negativní pomluvu), tak nezbývá nic jiného, než tuto minci otočit.

Mým přáním by bylo nepomlouvat vůbec, ale pokud to někdo nesvede, tak bych jej chtěl alespoň poprosit, aby pomlouval bez bolestivých následků, tedy pozitivně.

Takzvaných pozitivních pomluv je hned několik druhů a já je dělím podle velikosti vyřčené lži. Nyní vám nabízím inspirativní příklad třech druhů pozitivních pomluv:


1 - malá pomluva
To mi nebudete věřit co jsem dneska viděl: Jedu si to takhle dnes brzy ráno do práce a z ničeho nic periferně zahlédnu Daniela, jak Na Knížecí převádí nemohoucí stařenku přes ulici. Dodávat snad ani nemusím, že Dan této stařence nesl nejen krosnu, sedm igelitových tašek, ale dokonce jí po cestě opravil její rozbitou zubní protézu.

2 - střední pomluva

To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl: Dnes k večeru jsem procházel Stromovkou a vtom slyším nějaký humbuk. Rychle se přiběhnu podívat a vidím Dana, jak se zastává nevidomého zhruba třicátníka, na kterého si vyskakuje 12 až 16 chuligánů. Co vám budu povídat. Daniel chuligány zneškodnil, svázané je odvedl na policejní stanici a jejich oblečení věnoval Červenému kříži. A to nemluvím o tom, že Dan odvezl slepého spolubčana domů, kde mu udělal španělské ptáčky.

3 - velká pomluva

To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl: Ráno si to takhle koukám na dokument na ČT24 o bídě v Keni a najednou si všimnu povědomé postavy. Ano, Daniel! Věděl jsem, že si Dan šetřil na svou dovolenou do Londýna, ale netušil jsem, že tyto finance využil k cestě do Afriky, kde svou každodenní dřinou přispěl k postavení vodovodu v městě Kiunga na kraji Indického oceánu.


Pokud mě tedy v nejbližší době uslyšíte začínat větu formulkou - To mi nebudete věřit, co jsem dneska viděl, dělte mou historku šestnácti.
Ale co, někdo ten svět musí udělat hezčím!

úterý 11. srpna 2009

Negativní pomluvy

Včera večer mě napadla otázka, se kterou si moc nevím rady. Pravděpodobně je to zapříčiněno tím, že se již delší dobu pohybuji výhradně v církevním prostředí a nemám patřičný odstup. Zajímalo by mě, jestli církevní prostředí poskytuje výživnější půdu pro pomluvy než prostředí v běžném ateistickém světě.

Já se kloním k tomu, že pravděpodobně ano. Ale to je samozřejmé. Pomluvy, drby, klepy - (prostě domněnky, které se nezakládají na pravdě)- se asi nevyhnou žádné uzavřené komunitě na této bleděmodré planetě. A to je škoda, protože jak se praví v Talmudu - Pomluva škodí třem: pomlouvajícímu, naslouchajícímu i pomlouvanému.

Je tedy způsob, jak se pomluvám bránit? Víte, právě teď jsem se zamyslel nad svým okolím a zkusil jsem přijít alespoň na jednu osobu, o které nekolují žádné smyšlené drby. No schválně, zkuste si to také. Víte o někom takovém? Já právě s hrůzou zjišťuji, že nějaký ten drbík jsem slyšel snad na každého včetně sebe samého. Takže dá se doopravdy pomluvám vyhnout?

Nevím. Albert Einstein jednou pronesl toto - Dřív rozbiješ atom, než pomluvu. A já souhlasím a zároveň dodávám, že vysvětlovat pomluvu je nesmysl, protože zbytečně nafukujete bublinu, která časem stejně splaskne...

Takže co nám vlastně zbývá v boji proti pomluvám? Obávám se, že nic. Snad jen čekat, než si babky na pavlači vymyslí nějakou jinou...

středa 29. července 2009

Tajemství

Máte rádi tajemství? Máte jich hodně? Já jich jako dítě měl hodně. A měl jsem je především spojené s tím, že jsme s bráchou hráli v bytě fotbal a čas od času jsme rozbili nějakou tu cennou vázičku nebo nějakou ozdobu, kterých je v našem bytě opravdu dost. Věděl jsem, že o našich "prohřešcích" nesmím nikde říct, protože bych dostal od bratra za vyučenou - (někdy i více) a on to také neříkal, protože tajemství se prostě neříkají. Je mi jasné, že tento příklad našeho dětského jednání je diskutabilní. Snažím se jen říct, že jsme i později s Markem silně drželi spolu a nevyzrazovali...

V současné době mám rovněž několik tajemství. Ale ta už jsou trochu větší než ty v dětství, a navíc se většinou týkají někoho jiného. Názor však zastávám stále stejný. Líbí se mi totiž myšlenka George Washingtona, který řekl: "Vyzradit vlastní tajemství je hloupost. Vyzradit cizí je zločin."

Víte, já jsem věřící člověk a když nad něčím přemýšlím, tak mě často zajímá, co se píše v Bibli o tématu, kterým se zrovna zabývám... A když se zamyslím nad rolí Bible, víry, duchovna, atd. v naší společnosti, tak si musím přiznat, že pro lidi, jimž tyhle pojmy nic neříkají, nebo o nich nikdy neslyšeli, mohou znamenat jedno velké tajemství.

No a z toho odvozuji toto: Ta pozemská tajemství bychom měli umět udržet v tajnosti a to jedno velké tajemství nebeské bychom měli společně vykřičet do světa.

pondělí 13. července 2009

Colours of Ostrava 2009 - Jamie Cullum

Na světe existuje několik interpretů, kvůli kterým bych byl ochoten udělat hodně. A tím hodně mám na mysli všemožně cestovat, brát si dovolenou, potit se v přeplněném vlaku a platit přemrštěné finance za vstupenku. Do tohoto žebříčku interpretů a skupin například patří Red Hot Chili Peppers, U2, Damien Rice, John Mayer, Daniel Varga nebo devětadvacetiletý Brit, který je přezdíván Sinatra v teniskách - tedy Jamie Cullum.

Tento rok se na mě usmálo štěstí. Organizátoři multikulturního festivalu Colours of Ostrava 2009 vyslyšeli má tajná přání a Jamieho představili českému publiku.

Víte, není moc koncertů, kdy se ani na jedinou vteřinu nenudíte a hltáte každý interpretův projev. Koncert tohoto "jazzmana" takový byl. Jedno klavírní sólo stíhalo druhé, hit střídal hit, bubnování na všechny části klavíru doprovázel křišťálově čistý zpěv, došlo i na uctění památky Michaela Jacksona a takto bych mohl popsat snad ještě celou stránku.

Pro mě tento zážitek stačil k tomu, abych tento zážitek nazval "koncertním vystoupením roku". Ale velké muzikanty dělá ještě něco navíc. Něco navíc, co vás dokáže další týden udržet plné optimismu a s lehkým úsměvem, který nikdo kromě vás nepochopí. A právě toho navíc jsem minulý pátek zažil vrchovatě. Takže, Jamie, díky!

Jamieho písně si můžete poslechnout - ZDE

úterý 16. června 2009

Zubní pasta a víčko

Je to zhruba 14 dní, co jsem zažil jedno z těch protivně svižných rán. Znáte to, ne? Zároveň si oblíkáte triko, snídáte, chystáte tašku a ještě sledujete novinky na internetu, abyste zjistili, co se ve světě stalo nového, zatímco jste spali.

Já už jsem byl téměř nachystán k vyběhnutí na autobus, ale vtom se zjevil v pokoji Míla (to je můj otec, ale čas od času o něm mluvím jako o Mílovi, protože mi to přijde tak nějak bližší). Míla vešel pomalu do mého pokoje a v jedné ruce držel zubní pastu a v druhé její víčko.

Ano, je to tak. Občas zapomenu zavřít zubní pastu, již používám. Pasta tam pak leží a schne, dokud ji někdo nezašroubuje. Tento můj zlozvyk často vede k tomu, že pasta vyschne. Ale to mě zas až tak netrápí. Mnohem víc mě trápí, když kvůli tomu dostávám (naprosto oprávněné) "kapky".

Čekal jsem tedy, že Míla zvýšeným hlasem pronese něco ve stylu, který by zvolil asi každý z nás, tedy: "Kolikrát ti to mám říkat, ty lenochu. Víčko patří na pastu. Slyšíš? Na pastu!" Nebo možná nějak takhle: "Třikrát a dost! Odpoušťet je jedna věc, ale ignorovat moje výtky druhá! Máš zaracha na PC!"

Ale tak to nefunguje. A můj otec to ví. Zvolil tedy způsob jiný a nutno podotknout, že i ten nejlepší.

Míla se nadechl a řekl:"Můj milý Martine, já ti to víčko na tu pastu budu šroubovat strašně rád, ale kdo ti to bude dělat, až tu nebudu?"



Víte, existuje několik způsobů, jak vysvětlit někomu, že jeho počínání není úplně stoprocentní. A já mám pocit, že když zvolíte ten správný způsob vysvětlení, tak se vám to vyplatí.

Tedy tak to alespoň platí od toho rána u mě.