Snoubenci Marek Žalud a Alena Havlová neunesli tíhu mé ignorance, přímluv, blogových anket a mého deptavého pohledu a uvolili, že dne 15. června mohu na jejich svatbě zazpívat s věrnou družkou kytarou jednu píseň.
Když jsem si uvědomil, jaká je to zodpovědnost, sedl jsem ke kytaře a zkoušel jsem něco roztomilého vymyslet. Uplynuly 2 hodiny, z kytary se kouřilo, prázdné papíry v mém okolí mizely zcela popsané v propadlišti mého odpadkového koše. Nic. Prostě nic. Nenapadlo mě nic, co bych jim tam mohl zazpívat a přitom jim neudělat ostudu a vykouzlit úsměv na jejich tvářích.
Zatím tedy vede varianta, že nastoupím na pódium, levou rukou zmáčknu akord zvaný "Cé", pravou rukou polechtám struny a svým lehce nasládlým basbarytonem pronesu: Ať se milujete do smrti.
A co! Přece o tohle na svatbě jde!
Žádné komentáře:
Okomentovat