Jako každou sobotu jsem vyrazil i tuto do místnosti, kde se sejdou různě rozliční lidé, protože je přece jenom něco nebo spíše někdo spojuje - tedy do sboru. Tentokráte však ne se svými rodiči autem, ale tramvají nesoucí číslo 12. Nejdříve jsem si vybral hezké místo u okénka, kde jsem po dosednutí zasadil svoje moderní sluchátka do lidského orgánu zvaného ucho. Když jsem se zadíval do nabídky, kterou mi můj hudební přehrávač nabízel, nevěděl jsem co "klidného a sobotního" vybrat...
Tak jsem si řekl: Padni jak padni, neboli hraj co hraj a pustil jsem hned první skladbu, která by asi leckterého (98%) adventistu urazila. Spustila se mi kapela s názvem ACDC a jejich nejznámější skladba Highway to hell. Skladba inklinuje víceméně k věcem hříšným a pohrává si s myšlenkou, že peklo je země zaslíbená a my do ní směřujem.
Vím, že tahle muzika vás nepřipraví na den Páně, který je pro křesťany tolik důležitý, ale mně se v té chvíli ta písnička tak zalíbila, že jsem si ji pustil asi třikrát a pořád to nebylo dost!!!
A nejen z této situace jsem nabyl dojmu, že Pán Bůh nám dal jakoukoliv hudbu, aby dělala radost každému, kdo o to stojí. A že se hudba využívá i jiným způsobem? Pokud vám její poslech obohatí den (třeba sváteční), tak ostatní ignorujte.
Ovšem nevím co řeknu dětem až přijdou domů s podobným názorem...
Píseň si můžete poslechnout ZDE.
Žádné komentáře:
Okomentovat