Stanislav Tumis je: můj přítel, historik, slávista, bývalý člen CASD a člověk, na kterém si cením jeho otevřenost. Více o Standovi a jeho profesním životě naleznete ZDE.Může být křesťanství v něčem nebezpečné?
Může a dějiny to potvrzují. Stává se nebezpečným, když se stane ideologií a souborem odlidštěných příkazů, vynucovaných striktně organizací – církví. Historie i zkušenost nás učí, že církev (jakákoliv) má mimořádně silné sklony takto křesťanství degradovat. Málokdy tomuto pokušení odolá.
V čem pomáhá člověku církev?
Každý člověk potřebuje společenství lidí, i když se domnívám, že církev by měla být přece jen něco více než „zájmovým klubem“, že by tam měl být nějaký přesah. Mám pocit, že tento transcendentální přesah je mnohem více patrný v katolické církvi (ale i třeba anglikánské) než v protestantských společenstvích.
V čem vidíš plus CASD?
Opravdu musím hodně přemýšlet, abych na něco přišel. Teologicky mám pocit, že CASD ulpěla v 19. století a nemá co současné společnosti nabídnout. Některé praktické aktivity jsou jistě chvályhodné (ADRA), ale celkově se mi jeví, že CASD trpí komplexem malé církve se sklony k sektářství. Jako plus vnímám některé vynikající lidi, jež v církvi znám.
V čem je naopak podle tebe mínus CASD?
Především v myšlenkové sterilitě a neochotě přehodnocovat teologická východiska v kontextu 20.–21. století. To je ale problém křesťanství celkově. Další problém vidím v tendenci uzavírat se do ghetta a reagovat na „nepřátelské prostředí“ koncepty vlastní jedinečnosti, kterou nemůže „nepřátelský svět“ pochopit. Tedy celkově neochota podívat se pravdě do očí.
Kde se lidstvo nachází? Jsme už v době konce?
Tohle bych nerad hodnotil, to je věc Boží. Celkově si ale myslím, že eschatologické důrazy CASD jsou postaveny na naprosto teologicky neobhajitelných výkladových konceptech.
Věříš v nebe?
K téhle otázce se nebudu vyjadřovat, protože je velmi složitá a musel bych hodně definovat, co tím myslím. Navíc některé představy křesťanů o nebi jsou velmi škodlivé a křesťanství degradují. Vůbec všechny představy, které si křesťané o Bohu vytvářejí, bývají často škodlivé, protože dělají z křesťanství pohanství. Někde jsem četl, že skutečný věřící je ateista, protože je schopen se odtrhnout od všech představ, jež jsou základem každého modlářství. Stačí snad, když řeknu, že stále věřím v Boha.
V roce 2006 jsi úspěšně obhájil rigorózní práci s názvem „Radikální náboženství a jeho vliv na anglickou společnost a politiku v letech 1649–1660“, jak jsi to dokázal?
Nevím, co je na tom tak divného. Zajímám se o anglické dějiny a v té době, kdy jsem se rozhodl toto téma zpracovat, jsem se chtěl vypořádat s puritánským základem adventismu, který jsem opouštěl. Bylo to pro mě dost osobní. V Británii o tomto tématu bylo napsáno mnohé a je možné se dostat také k velkému množství pramenů. Takže rutinní historická práce plus to, že mě to mimořádně zajímalo.
Svítí ti doma modré světlo?
Samozřejmě, že nějaké brožury ještě doma mám, ale pro mě je to už minulost. Jsem samozřejmě rád, že úvahy lidí, kteří tenkrát měli odvahu postavit se některým negativním jevům v církvi, adventistické společenství ovlivnily. Možná více, než si mnozí uvědomují. Potěšilo mě také, že někteří lidé, kteří církvi nejvíce škodili a jež je nelehké považovat za křesťany, museli opustit rozhodující funkce. Uvědomuji si ale samozřejmě i to, že církev v zásadě pokračuje v trendu, který jsem spolu s dalšími autory kritizoval. Pochopil jsem, že CASD se vbrzku rozhodně nezmění tak, jak bych si přál, a že tam tudíž pro mě není místo. A že už jí ani nemám co dát. To, co jsem mohl udělat, to jsem udělal, ale jsou jisté meze, za něž církev ani já nejsme ochotni jít.
Díky za upřímnost.
