Nikdy jsem se nepřiznal, ale vzhledem k dnešnímu tématu bych tomu tak mohl učinit dneska...
Jako malý floutek jsem sbíral hokejová céčka, pogy, známky, ale nejvíce mě asi bavilo shromažďovat kartičky s postavičkami zahraničních hokejistů. Pokud jste někdy něco sbírali, víte, že vás čas od času vaše vášeň pohltí a chcete být v té dané věci nejlepší. Netušil jsem však, že to u mě dojde tak daleko, že v nepozorované chvíli uloupím z maminčiny peněženky papírovou padesátikorunu a následující ráno si přivstanu a poběžím si koupit do trafiky před školou balíček těch nejnovějších zámořských kartiček s vůní čerstvého ledu.
Léta plynula a Marťa, který už dostal rozum, věděl, že udělal chybu. Zároveň ale také věděl, že se k této situaci už asi nemá cenu vracet, i když ho to hodně sžíralo a věděl, že si jeho anděl strážný udělal u jeho jména jedno velké mínus.
Kdybych nad sebou měl po těch letech vynést ortel a vyměřit si výši trestu, nechal bych se volným... A proč?
Ten pocit viny, na který si čas od času vzpomenu, mě užírá a někdy bolí "setsakra" víc než jakýkoliv trest.
Vina tedy podle mě může být dostatečným trestem. Jedním dechem ale dodávám, že vina ani trest neospravedlňuje.
Ospravedlní vás pouze odpuštění, mami?