Ještě jeden školák a pošťačka a už můžu nastoupit do vyprázdněného autobusu, který směřuje z mé nástupní stanice Anděl na konečnou stanici zvanou Na Knížecí. Kolem dveřního prostoru už se nic neděje, a tak čekám na zvuk, který ohlašuje zavření všech dveří v dopravním prostředku. Vtom se ale zpoza dveří objevila berlička, za chvilku druhá a po chvilce se ze dveří vyloupl stařík jak z Erbenovy pohádky. Vší silou se snažil nastoupit do autobusu a když už stál na prvním schodu, což byl sice úspěch, ale starší pán chtěl určitě absolvovat cestu v teple sedátka, tak pan řidič zavřel dveře a zprudka se rozjel. Tak tak jsem staříka na poslední chvíli chytil a div že jsem při tom nepřišel k úhoně o padající berle. Po pár zmatených okamžicích, při kterých mi stařík řekl, že ví, že invalidé by měli vstupovat do autobusu předními dveřmi, jsme se společnými silami dokázali posadit do prázdné sedačky. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že by invalidé nastupovali předními dveřmi.
Když jsme dorazili do cílové stanice, jal jsem se pomoci dědovi i s výstupem. Nikdy předtím jsem si rovněž neuvědomil, jak málo času na výstup zbývá, a proto jsme dopadli ještě o něco hůře. Když už jsme opouštěli dveřní prostor a chtěli došlápnout na chodník - dveře se prudce zavřely a my jsme zůstali "trčet" uprostřed. Ještěže mám silné hlasivky, které se rozezvučily zvučným hlasem a daly řidičovi autobusu jasně znát, co si o jeho způsobech a zbrklosti myslím. Dveře se otevřely a já i děd jsme vystoupili. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak chutná slůvko děkuji od staříka, který se už ani nerozčiloval - jako by byl zvyklý...
Rozešli jsme se a já jsem si v poklidu došel na zastávku svého autobusu čísla 137. Bus dorazil a já se usadil v promrzlé sedačce. Vtom jsem zahlédl, jak se můj starý známý stařík snažil dojít (ačkoliv nikde už lidé nebyli) do předních dveří. No pojď, ještě tři metry, dva a už tam budeš, dědo - tlačil jsem ho očima... Crrrrr, ozval se zvuk, který oznamuje zavření dveří - a tak se i stalo.
Dveře se zavřely a autobus na palubě se mnou, ovšem bez mého starého přítele, se rozjel. Pomalu jsem se ohlédl a v tváři toho člověka jsem viděl beznaděj a já měl chuť zajít přímo k řidiči a křičet na něj. Nevím co, prostě na něj křičet...
Tenhle příběh jsem nepsal proto, abych ukázal, jak jsem ochotný ke starším spoluobčanům, ale proto, abych sdělil, že se netěším na stáří, protože lidem (zejména řidičům ČSAD) chybí vlastnost zvaná úcta.
Nikdy předtím jsem si toho nevšiml...
3 komentáře:
No a proč si se teda nerozkřičel a zůstal mlčet?
Jedu takhle autobusem ze školy, přemejšlim a nevšímám si okolí. Dneska mě z toho snění ale přerušil křik maminky, která sama (přestože bylo okolo hodně lidí) nesla kočár do schodů autobusu. Řidič si jí zřejmě nevšiml, a tak ji přivřel i s kočárkem a já spolu s dalšími pohodlně usazenými cestujícími nezareagovala. Nechci tím říct, že se netěším na mateřství, protože doufám, že to i přes tyhle malý (často i velký) problémy stojí zato. A na stáří? Snad budu tolerantní jak ten pan dědeček.
Mlčel jsem protože sem z nepochopitelných důvodů chtěl zůstat anonymous...
Okomentovat