PF 2008 - AWrádio

Dětský sen

Už jak malý floutek jsem si přál k Vánocům pořádný skateboard, za který bych se mezi vrstevníky nemusel stydět. Až letošní Vánoce s pořadovým číslem 22 mě plně uspokojily. Děkuji tedy Barče za dárek, který je nejlepší za posledních pár let.

Toto je aspoň prkno:

PF 2008

Opravdové štěstí nespočívá v množství přátel, ale v kvalitě a volbě.
Ben Jonson

Přeji Vám, ať máte v příštím roce štěstí na výběr přátel jako já.
Hezký rok 2008
Martin-Matěj

Kohisova nová image

Sborový playboy změnil svou image.
Trochu se obávám, že na příští KD dvojce se maminky do krve poperou. Předmětem sporu bude to, s čí dcerou si Karel vyrazí ven...

Najdi 10 rozdílů

Martin Žalud ft. Daniel Srch - Uvědom si

Vocal by Daniel Srch
Rap by Martin Žalud
Lyrics by Martin Žalud
Music by Michael Kenji Shinoda
Recorded and mastered by Michal Srch
Special thanks to AWRstudio

Song je ke stažení ZDE .

http://shop.awrstudio.cz

Nejdřív to mezi námi bylo takové Hledání, pak jsme ale nalezli společný Most k životu.Později však našla Důkaz nebo to možná prásknul Dědeček… Marně jsem jí vysvětloval, že s ní jsme jenom Věrní přátelé. Řekla mi, že lžu jak rezavý Vockap a já jí odvětil, že jí chybí Grace, tedy milost. Od té doby to mezi námi byla Utopie. A nezachránilo to ani CD Luda Vladára zakoupené na http://shop.awrstudio.cz.

Nejkrásnější vánoční dárek

"Daneši, dáme si něco k Vánocům?" zeptal jsem se.
"Ty seš ale debil," odvětil.

Lepší dárek jsem si nemohl přát.
Sbohem obchodní centra, přátelství je víc...

Mé poprvé

"Dobrý, můžeš, můžeš, ještě, no pojeď." Volal na mě můj přítel Eda včera večer v areálu Auto Štangl v Letňanech, kam jsme přijeli přestěhovat skříň nemalé velikosti. Firemní Volkswagen Transporter již takřka docouval v tmavé uličce na místo určení, ale nestalo se. PRÁSK!!!
"Do řiti a je to tady, moje první dopravní kolize," řekl jsem si. A měl jsem pravdu. Mnou nešikovně poháněný automobil poškodil vozdilo nic netušícího pracovníka této pobočky.
Vystoupil jsem ven a Eda mi prozradil, že zná majitele tohoto auta a dokonce je to jeho nebližší pracovní kolega.

Poté následoval příjezd policistů, dýchání do balónků, odhadování škody (na našem firemním autě je takřka nulová, škoda na autě poškozeného je zhruba 30 tisíc). Normálně bych řekl: "Pánbůh vám to zaplať," ale nyní musím svůj výrok poupravit a pronesu něco ve smyslu: "Pojišťovna Allianz vám to zaplať (a tu spoluúčast si nechte od cesty)."

A jaké ponaučení plyne z tohoto večera?
- Tma může být i auto.
- Každýmu se to někdy stane, na mně byla řada včera...
- Poznal jsem opravdové přátele. (Eda mi nabídl ještě ten večer, ať řídím jeho Fabii.)
- Nebojte se to říci šéfovi (pouze pokud ten váš šéf další ráno nabourá do kamionu - díky ti Béďo!!!)

Šuplík

Vždycky jsem si myslel, že jsem ke své partnerce ohleduplný, všímavý, prostě gentleman. Včera však tyto myšlenky vzaly za své...

"Zaplatíme," křikl jsem na číšnici ve vánočně naladěné restauraci, kde jsme právě s mou milou spořádali svůj večerní příděl potravy. Číšnice se po chvíli objevila s účetm a po řádném zaplacení a zanechání dnes již vyžadovaného "dýška" jsme se jali oblékat do šatů, které nás chrání před předvánočním mrazivým počasím. Jako správný muž s velkým M jsem své dívce podal z nedalekého věšáku nejprve svetřík, šálu a poté jsem ji začal oblékat do zimního kabátku. Rukávy se již vyšplhaly na partnerčina ramena a čas tedy nazrál na to, abych začal oblékati sám sebe.
"Martíčku, tohle přece není můj kabát, já mám bundu!" V tu chvíli se okolní stolky začaly pošklebovat a já cítil potřebu odejít...

Některým chlapcům chybí šuplík, který žena má a díky němu je i v detailech dokonalá. Já si myslím, že ten šuplík mám, ovšem občas mi od něj chybí madlo, za které bych ho otevřel.

Včerejšek je toho důkazem.

Nejsou blbí!

Víte, jak se pozná fotbalista? Podle malýho mozku a velký tašky zpocených věcí.

Ha ha ha - fotbalisti nejsou blbí! Možná se vám to zdá podle jejich odpovědí do médií, ale věřte tomu, že vy byste na tom nebyli o mnoho lépe. Schválně - co byste odpověděli na otázku- S čím jdete do dnešního zápasu? Předpokládám, že by vaším cílem bylo vyhrát, nedostat gól a pokud možno vlítnout na soupeře hned od začátku...

A jakže byste hodnotili prohraný zápas? Odhaduji, že něco ve stylu: soupeř byl holt lepší (protože tam nechal srdíčko), ale my se už soustředíme na další zápas (neboli jdem zápas od zápasu).

Nechci se zastávat fotbalistů, ale co mají 5x měsíčně odpovídat na stále stejné otázky... Schválně - jaká by byla vaše odpověď na otázku:
S čím jdete do dnešního zápasu?

Hudba budoucnosti

Není moc oblastí, ve kterých bych vynikal... Ale možná je přece jen jedna, ve které zastiňuji běžného člověka. Pravidelně za měsíc přečtu tři hudební časopisy a to má za následek, že se v současné mainstreamové (chvílemi i undergroundové) hudební scéně orientuji. Pochopitelně nejsem na úrovni profesionálních recenzentů, ale myslím si, že na amatéra mám dobré znalosti.

Každý se rád o svých koníčcích baví, ale protože nikdo kromě Ivanky nemá tolik znalostí, tak jsem se ve svých znalostech čas od času plácal zbytečně sám. Ale až do listopadové Pražské scény...

Vidím to jako dnes- stojím ve foyer divadla v Kobylisích a povídám si s Danešem o plytkosti tohoto světa, vtom se rozrazí dveře a v nich se objeví plzeňský pastor Michal Balcar, se kterým už léta pěstuji přátelský vtah. Po nějaké době jsme se s Michalem zapovídali osobněji a na řadu přišel i můj koníček - muzika. "Co posloucháš za hudbu, Michale?" zeptal jsem se. "No tak teď mám v iPodu Radiohead." "Jo jasně, teď maj to nový cd In rainbows, docela slušný je." "To mi povídej, Radiohead jsou moje srdcovka..." Odvětil Michal."A co dál?" neváhal jsem s další otázkou. "Já poslouchám takový záležitosti, jako třeba Sufjan Stevens, The Dresden Dolls, Tegan and Sara, Franz Ferdinand atd." Nezmohl jsem se na kloudnou odpověď a řekl jsem jenom - Amen.

Je super, když čas od času narazíte na někoho, s kým hudebně souzníte a shodnete se i na kapelách, které v českém radiovém éteru neuslyšíte. A nejen proto jsme se s Michal dohodli na tom, že založíme svoje internetové stránky, kde budeme recenzovat naše hudební radosti.

Ale to už je hudba budoucnosti, snad bude znít krásně...

Nikdy předtím jsem si nevšiml...

Ještě jeden školák a pošťačka a už můžu nastoupit do vyprázdněného autobusu, který směřuje z mé nástupní stanice Anděl na konečnou stanici zvanou Na Knížecí. Kolem dveřního prostoru už se nic neděje, a tak čekám na zvuk, který ohlašuje zavření všech dveří v dopravním prostředku. Vtom se ale zpoza dveří objevila berlička, za chvilku druhá a po chvilce se ze dveří vyloupl stařík jak z Erbenovy pohádky. Vší silou se snažil nastoupit do autobusu a když už stál na prvním schodu, což byl sice úspěch, ale starší pán chtěl určitě absolvovat cestu v teple sedátka, tak pan řidič zavřel dveře a zprudka se rozjel. Tak tak jsem staříka na poslední chvíli chytil a div že jsem při tom nepřišel k úhoně o padající berle. Po pár zmatených okamžicích, při kterých mi stařík řekl, že ví, že invalidé by měli vstupovat do autobusu předními dveřmi, jsme se společnými silami dokázali posadit do prázdné sedačky. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že by invalidé nastupovali předními dveřmi.

Když jsme dorazili do cílové stanice, jal jsem se pomoci dědovi i s výstupem. Nikdy předtím jsem si rovněž neuvědomil, jak málo času na výstup zbývá, a proto jsme dopadli ještě o něco hůře. Když už jsme opouštěli dveřní prostor a chtěli došlápnout na chodník - dveře se prudce zavřely a my jsme zůstali "trčet" uprostřed. Ještěže mám silné hlasivky, které se rozezvučily zvučným hlasem a daly řidičovi autobusu jasně znát, co si o jeho způsobech a zbrklosti myslím. Dveře se otevřely a já i děd jsme vystoupili. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak chutná slůvko děkuji od staříka, který se už ani nerozčiloval - jako by byl zvyklý...

Rozešli jsme se a já jsem si v poklidu došel na zastávku svého autobusu čísla 137. Bus dorazil a já se usadil v promrzlé sedačce. Vtom jsem zahlédl, jak se můj starý známý stařík snažil dojít (ačkoliv nikde už lidé nebyli) do předních dveří. No pojď, ještě tři metry, dva a už tam budeš, dědo - tlačil jsem ho očima... Crrrrr, ozval se zvuk, který oznamuje zavření dveří - a tak se i stalo.
Dveře se zavřely a autobus na palubě se mnou, ovšem bez mého starého přítele, se rozjel. Pomalu jsem se ohlédl a v tváři toho člověka jsem viděl beznaděj a já měl chuť zajít přímo k řidiči a křičet na něj. Nevím co, prostě na něj křičet...

Tenhle příběh jsem nepsal proto, abych ukázal, jak jsem ochotný ke starším spoluobčanům, ale proto, abych sdělil, že se netěším na stáří, protože lidem (zejména řidičům ČSAD) chybí vlastnost zvaná úcta.

Nikdy předtím jsem si toho nevšiml...