S nadsázkou by se dalo říct, že jsem své celé (sázavské) dětství strávil s tenisovou raketou v ruce a můj vztah k fotbalovému míči byl víceméně platonický. Pak se ale můj bratr Marek dostal na gymnázium do Benešova, za odměnu dostal PC, začal u něj trávit většinu svého volného času a já jsem tak přišel o svého tenisového parťáka.
Raketu jsem odložil do garáže a vytáhl jsem kulatý nesmysl, ke kterému jsem nepotřeboval žádného protihráče (kromě stěny paneláku a náhodných kolemjdoucích). Mé pokusy ve zdokonalování dokonce došly tak daleko, že jsem navštěvoval tréninky místního celku FK Kavalier Sázava.
Tolik jsem chtěl být profesionálem! Vydělávat si běháním, kopáním a pocením, to jsem si ze srdce přál! Jenže to nešlo. Místo pravidelných sobotních střetnutí jsem docházel do poloprázdného sázavského sborečku. No, nesl jsem to těžko, ale rodiče se musí poslouchat, neb nebýt jich, ani po tomto světě nechodím.
------------------------------------------Střih--------------------------------------Je mi dvacet tři. Každé pondělí navštěvuji futsalové (fotbal v tělocvičně) tréninky a každou středu se utkávám v rámci pražské futsalové ligy s ostatními hráči. Myšlenky na svou profesionální kariéru jsem zahodil v dál a utěšuji se úspěchy, které sbírám na adventních hřištích a také mezi přibírajícími třicátníky v pražské druhé futsalové třídě.
Kdo by však hledal vrásky na mém čele, hledal by marně. Fotbal totiž není o penězích, o fanoušcích ani o slávě. Fotbal je radost, kterou pocítíš, když obejdeš protihráče, fotbal je o souznění s tvým týmem, fotbal je o naštvanosti na rozhodčího, když ti odpíská ruku, kterou jsi podle něho hrál, fotbal je o nespavosti, kterou trpíš před každým větším turnajem a pro mě to nejdůležitější: fotbal nerozlišuje, na jaké úrovni ho hraješ. Tyhle výhody ti dá jak na stadionu Nou Camp, tak na plácku za tvým barákem.
Mami, tati, díky, že jste Markovi koupili ten PC, přišel bych o svou vášeň a čtenáři mého blogu o tenhle článek. Díky
